Velké ženy z malé země

Eliška se původně jmenovala Alžběta, zkráceně Bětka. Na svět přišla v časech, kdy spousta otců běžně vytýkala dcerám: „Styď se, tohle holky nedělají. Nikdo si tě nevezme.“ Bětčin tatínek Kašpar byl jiný. Bětce i její sestře opakoval: „Můžete dělat, co chcete. Ale tak, abyste se za sebe nemusely stydět. Jen tak si vás vezme muž, který si vás zaslouží.“ V šestnácti letech nastoupila jako úřednice do banky. A stala se úžasná věc, o které tehdy snila spousta dívek jejího věku. Zamiloval se do ní její krásný, mladý a rozhodně ne chudý šéf Vincenc Junek. Zkráceně Čeněk. Sotva Bětka oslavila osmnácté narozeniny, netrpělivě se jí zeptal: „Stanete se mojí ženou, slečno?“ Jenže ona odpověděla: „Ne.“ Přesněji: „Teď ještě ne. Nikde jsem nebyla, necestovala.“ Všem tím vyrazila dech. Nezapomínejme, že žila v době, kdy okolí ženy zámožných a vlivných mužů obdivovalo, chudé přehlíželo a slečnami, které se nevdaly, pohrdalo. Ale Bětka Čeňka také milovala. Jen měla díky tatínkově výchově na svoji dobu u dívek nečekané sebevědomí. A Čeněk zase chápal, že je výjimečná, a rád počkal. I tatínek Bětku podpořil. Vyplatil jí část věna, aby mohla v doprovodu staršího bratra odjet do Francie. Bětka totiž uměla nejen německy, což bylo tehdy běžné, ale také francouzsky a anglicky. Později se ještě doučila italsky. Její moudrý tatínek totiž tvrdil, že všechna nedorozumění a války vznikají z toho, že se lidi nedokážou domluvit…